Víkend N° 4

O víkendu jsme v rámci šetření peněz po Southtripu zůstali v Tunisu. V sobotu byla na programu mezinárodní party. Dopoledne jsme měli za úkol uvařit nějaký tradiční jídlo z naší země. Já jsem vařila ovocný knedlíky. Den předtím se mi podařilo ukořistit velkej hrnec, takovejch nádob je totiž v našem domě nedostatek. S vařením jsem začala už v 9, abysme se pak v kuchyni nepletli všichni dohromady a aby mi během příprav nikdo nestihl ten hrnec ukradnout. Všechno jsem si pečlivě pomocí skleničky odměřila, dala jsem si ohřát mlíko, abych udělala kvásek. Otevřela jsem pytlík s nápisem Levure chemique (levure jsou francouzsky kvasnice). Se sušenejma kvasnicema jsem nikdy předtím nevařila, ale byla jsem si docela dost jistá, že by neměly být čistě bílý. Zkusila jsem těsto dokončit, jestli to začne kynout nebo ne. Nezačlo. Zkusila jsem do googlu zadat Levure chemique a ukázalo se, že to je kypřící prášek do pečiva :D. No těsto bylo naprosto nepoužitelný, tak jsem se vydala do obchodu koupit kvasnice s tím, že těsto udělám znova. Kvasnice samozřejmě neměly. Tak jsem nakonec koupila zakysanou smetanu a cottage sýr jako náhradu tvarohu a udělala jsem nekynutý těsto, který se mi i docela povedlo. Když jsem uvařený knedlíky vyndala z vody, tak přišel na průzkum jeden organizátor. Velice nedůvěřivě na to koukal a ptal se, jestli jsem si jistá, že to má vypadat takhle. Je fakt, že z kynutýho těsta by asi vzhledově byly hezčí, ale nevadí :D. Abych zakryla vzhledové nedostatky, tak jsem je ještě obalila v opražený strouhance a posypala cukrem. A myslím, že nakonec vypadaly docela k světu.

Když není váleček...

Během dopoledne jsme ještě ve skupinkách měli splnit "vajíčkovou výzvu", která spočívala ve vytvoření nějaký konstrukce, do který když se ze dvou metrů hodí vejce, tak se nerozbije. Naše skupinka jako jediná začala. Na smetišti jsme objevily kus molitanu ze starý matrace, ten jsme natrhali do krabice. Pak jsme z pet flašek vyrobili skluzavku. Ještě jsme to neměli úplně doladěný, ale pak jsme zjistili, že ostatní týmy se na to vykašlaly a místo toho vaří, tak jsme to nechali být.

Šla jsem se podívat, jak jsou na tom s vařením ostatní. Našla jsem Slováka, kterej mi vyfoukl nápad uvařit bramboráky, jak strouhá asi půlkilovou bramboru na pidi struhadle. V misce pod struhadlem z brambor vznikla divná kašovitá hmota, která ani z dálky nepřipomínala těsto na bramboráky. Den předtím jsem mu radila, že by měl koupit majoránku. S nákupem mu šla pomoct jedna organizátorka, ale když se vrátil s pytlíkem koření a já s k tomu čichla, zjistila jsem že koupili oregáno :D. Nakonec jsme to těsto dohromady nějak spatlali a uvařili jsme docela ucházející placičky.

Všichni jsme nanosili naše výtvory do jedný místnosti a začli jsme ochutnávat. Během čtvrt hodiny jsem se totálně přežrala a ani jsem neměla sílu ochutnat úplně všechno. Potěšilo mě, že po knedlíkách se jenom zaprášilo a jedna Rumunka mi je chválila a říkala, že přesně takový dělá její babička a že už má třetí knedlík :D.

Po obědě si pro nás organizátoři připravili překvapení a každej jsme dostali kovovej talířek s naším jménem vykovaným arabskejma písmenama. Takže budu mít na tyhle prázdniny moc hezkou památku :).

Pak jsme se hromadně přesunuli na hřiště, kde pro nás organizátoři připravili sumo zápasy ve vycpanejch oblecích. Měla jsem štěstí, protože jsem vždycky měla slabší protihráčku a probojovala jsem se až do semifinále. Neměla jsem ale absolutně žádnou šanci dostat se do finále, protože proti mě postavili Rusku Viktorii, která do mě dvakrát strčila a byla jsem na zemi :D.

Večer jsme měli jít do nočního klubu. V rámci předparty na pokoji jsme ve čtyřech lidech vypili flašku vodky, tak jsem nakonec nikam nešla, protože jsem toho nebyla schopná a o půlnoci jsem vytuhla :D

Druhej den mi kupodivu nic nebylo. Odpoledne až se i ostatní vyspali z kocoviny jsme se šli podívat na další ruiny v Kartágu. Byl příšernej hic a byli jsme z toho naprosto hotový. V muzeu, kam jsme se přesunuli, jsme převážně seděli na lavičkách a užívali si stín :D. Trochu nás probrala večeře (někteří si museli dát i kafe, aby neusnuli), tak jsme se ještě šli projít k moři a zpátky domů jsme přišli až v 9. Protože 4 stážisti tenhle týden odjíždějí, tak pro ně organizátoři koupili dort. Už máme takovou tradici, že si pak zbytky čokolády a krému začneme mazat po ksichtě, takže jsem zase skončila s hnědým obličejem a nejvíc to odnesli ti, pro který ten dort vlastně byl :D.