Jak jsem se motala mezi auty

Každý den jezdím do práce na kole. A i když jezdím docela rychle, tak mě pořád někdo předjížděl. Nemyslím auta a autobusy ale další cyklisty. A dokonce i důchodci na kole byli rychlejší než já. Po týdnu intenzivního ježdění jsem zjistila, že moje zadní brzda byla celou dobu zmáčknutá a brzdila. Povolila jsem jí, takže teď pro změnu nebrzdí vůbec. Pořád mě sice většina lidí předjíždí, ale už jsem rychlejší než důchodci. A taky auta a autobusy, protože doprava v Dublinu je docela šílená :D.

Jasně že to není tak příšerný jako když jsem byla v Tunisku nebo Jordánsku. Furt to není ani taková hrůza jako v Praze v 8 ráno. Ale pro někoho kdo vyrostl na vesnici, autoškolu dělal někde, kde nejsou ani semafory, a pět let se pohyboval zásadně jenom v metru je to docela změna. Navíc mám takovej problém - když jedu v autě, tak nenávidím cyklisty a chodce: "Proč jede ten kretén tak pomalu a navíc ho nemůžu předjet?" a jakmile sednu na kolo tak nesnáším řidiče: "I když na mě budeš troubit, tak rychleji prostě nepojedu, nemám motor!". 

V Dublinu jezdí hodně lidí na kole. Po celým Dublinu jsou cyklostezky, který jsou ale součástí silnice. Nebo je cyklistům vyhrazený stejný pruh jako pro autobusy nebo taxíky.

V praxi to znamená, že si  v klídku jedu ve svým pruhu. Pak mě zboku předjede autobus a zastaví přímo přede mnou uprostřed cyklostezky, protože autobusový zastávky nemají extra místo mimo silnici. Pracně se zase dostanu před něj a autobus mě v dalších 5 minutách předjede znovu. Ideálně mě ještě vytroubí, protože jedu moc pomalu. Geniální!  Člověk se lekne, pak se ohlídne, pokud zrovna prší tak má na hlavě kapucu, takže uvidí jen vnitřek bundy a stejně nezrychlí, protože už jede nejrychleji, jak může. 

Množství aut v Dublinu je přímoúměrný špatnýmu počasí. Pokud je hezky tak po ránu nejsou žádný kolony a všichni se radši projdou nebo jedou na kole. Pokud ale prší, tak je celej Dublin totálně zasekanej. Řidiči navíc úplně ignorujou cyklostezky a jedou přímo po nich, i když mají na druhý straně plno místa. Posledně jsem jednomu autu omylem sklopila zrcátko, když jsem ho předjížděla a trochu neodhadla místo vedle něj. 

Ačkoliv jsou tady semafory pro auta, chodce a občas i cyklisty, jedinej kdo podle nich jezdí jsou auta. Pro chodce mají příšerný načasování. Chápu, že se nikomu nechce čekat 5 minut, aby mu tam na tři vteřiny blikla zelená. A cyklisti je ignorujou taky.

Každopádně jsem si už za ty tři týdny, co jsem v Dublinu, docela zvykla. Až teda na mokrý a zablácený džíny od neustálýho deště během mých cest do práce.  Asi si budu muset koupit nepromokavý šusťáky :D.