Jak jsme jeli na výlet

IAESTE v Irsku organizuje skoro každý víkend nějaký výlet. Ale zrovna ten minulý si dali volno a my jsme se museli o program postarat sami. Celé Irsko má jenom 3 stážisty a v Dublinu jsme až do pátku byla jenom já, než mi dorazila spolubydlící z Brazílie. Ukázala jsem jí Dublin. Víc než po památkách jsme se dívali po obchodech, protože si potřebovala koupit věci bez kterých se v Irsku nedá žít - třeba pláštěnku. A rozhodly jsme se, že si v neděli uděláme výlet. Kousek za Dublinem jsou Wicklow mountains. Točilo se tam plno filmů jako P.S. miluju tě, Vikingové a bůhví co ještě. Ukázalo se, že hromadnou dopravou se tam prakticky nedá dojet (asi jsem nikdy nedocenila pravidelně jezdící autobusy do každýho zapadákova v Čechách). A organizovaný zájezdy už byly na druhý den úplně vyprodaný.

Nakonec jsme se rozhodli udělat si jen odpolední výlet do vesnice Howth, která je na poloostrově hned za městem. Přišli jsme na zastávku a čekáme na autobus číslo 31. Autobus přijíždí, spolubydlící na něj mává a autobus projíždí kolem nás a jede dál. Nechápavě se po sobě díváme. Nějakej týpek za námi, nám říká, že jsme mávaly moc málo a že máme jít blíž ke kraji chodníku. Za dvacet minut přijíždí další autobus. Stojíme až na obrubníku, máváme a autobus zase projíždí. Cože? Co jako děláme blbě?

Rozhodly jsme se jít na další zastávku, kdyby náhodou stavil tam a ne na té, kde jsme stály. Dalších dvacet minut, autobus přijíždí, my máváme jak při epileptickým záchvatu, autobus jede dál. Tentokrát ale nejsme samy. Partička Španělů se stejným cílem nechápe stejně jako my.

Dobře. Jestli nezastaví ani ten další, tak na to kašlem. Po hodině a 20 minutách od příchodu konečně přijíždí autobus a zastavuje! Howth je 16 km daleko. Cesta trvá hodinu. Po dlouhý době vysvitlo sluníčko, a tak se celej Dublin rozhodl, že pojede na výlet. Jedeme v koloně skoro až na místo. Už chápu proč nám ty předchozí autobusy nezastavily. Byly plný. V druhým patře autobusu se totiž nesmí stát, takže jakmile jsou naplněný sedačky, autobusák nebere další cestující. Ve vesnici vystoupila většina cestujících. Všude turisti, fronty ze stánků až za roh, milion lidí... 

Naštěstí autobus pokračoval až nahoru k útesům a majákům, které jsme chtěly vidět. A tam už skoro žádný lidi nebyli. Udělaly jsme si asi dvouhodinovou procházku včetně pláže (tentokrát jsem se nevykoupala, ale pořád se našlo dost magorů, kteří se v tý ledový vodě osvěžovali/otužovali).

A tady z toho mám pár fotek:

 

Pak jsme jeli autobusem zase zpátky - tentkrát z konečný stanice, takže s nástupem nebyl problém. V Dublinu žije velká brazilská komunita, tak šla Isebella koukat do baru s nějakou její brazilskou kamarádkou na fotbal a já jsem ještě vzala kolo a jela na pláž. Zrovna byl odliv a tak bylo odkrytý celý molo - no, spíš hromada kamenů ve tvaru mola. 

Přeskákala jsem po těch šutrech až úplně na kraj. Bylo to asi kilometr, trochu jsem to neodhadla a myslela, že je to daleko blíž :D. A ponaučení - řasy na mokrejch kamenech fakt kloužou. 

Ale ten výhled za to stál :).