Jak jsme surfovali

IAESTE si pro nás připravilo výlet na západní pobřeží Irska. A protože je tahle část přímo vystavená Atlantskýmu oceánu, tak jsou tam velký vlny a Bundoran je takový mini surfařský ráj (a taky je to moře překvapivě fakt ledový). 

Moje spolubydlící se rozhodla nejet, protože to bylo drahý, ale já jsem si to nechtěla nechat ujít. Hrozně jsem se těšila, a těšila jsem se tak intenzivně, až mě z toho (nebo spíš z něčeho, co jsem snědla) rozbolelo břicho. Podle příznaků a usilovného googlení jsem vyloučila slepák a dozvěděla jsem se, že mám buď střevní chřipku a nebo brzo umřu :D. Střevní chřipku jsem měla ani ne před měsícem. Chytla jsem ji 5 dní před odjezdem do Irska, a celý víkend jsem strávila běháním mezi ložnicí a záchodem. No jestli se mi tohle přihodí až budu mít plavky, neopren a budu uprostřed pláže s nejbližším záchodem 3 km daleko, tak to bude pěknej průser. Doslova. 

Nakoupila jsem si suchary, banány a toustovej chleba (rohlíky tu nemají), nadopovala se živočišným uhlím a nastoupila jsem do autobusu na tříhodinovou cestu na druhou stranu ostrova společně s dalším stážistou a IAESŤákama. Kupodivu jsem to přežila bez újmy a ani jsem nezpůsobila újmu žádnému svému spolucestujícímu. 

Do Bundoranu jsme dorazili až po desátý večer a tak nás surfovací program čekal až druhý den. Nafasovali jsme neopreny. Kurz pro nás organizovala surfařská škola, která má vyučovací hodiny každý den. To znamená, že všechny ty neopreny byly mokrý. Vůbec jsme to na sebe nemohli nasoukat. Bylo to jako když se člověk hned po sprše snaží oblíct do džínů, který mu ale nejsou a musí poskakovat jako pitomec, aby se do nich dostal. 

Klukům neopren hezky obtáhl všechny svaly. U mě to mělo opačný efekt. Rozpláclo mi to kozy do stran a obtáhlo břicho, takže jsem vypadala jako ve čtvrtým měsící těhotenství.  

Pak nás naložili do auta a odvezli k pláži. Dostali jsme instruktáž jak chytit vlnu a jak se postavit na surf. 

Ne, že by se někomu z nás po přesunu do vody povedlo na prkno postavit. Ale bylo to skvělý. Byli jsme na tom všichni stejně špatně a po dvou hodinách se nám podařilo při chycení vlny na surfu alespoň klečet. Člověk se prakticky nedostal do hloubky, protože jsme většinu času táhli surf proti proudu, pak si na surf lehli a proud nás zase donesl ke břehu. Všichni jsme přežili a nikdo se neutopil. Ani já :D. 

Pár lidí akorát požahaly medůzy. Byly velký - každá měla průměr kolem 20 až 30 cm a bylo jich tam docela dost. Prý to ale není tak hrozný, bolí to asi jako štípnutí od mravence. A nemusí se na to čůrat, jak tvrdili v přátelích :D. 

Po dvou surfovacích dopolednech jsem si namohla ruce, břicho a očividně i mezižeberní svaly. I to psaní na počítači a smání mým vlastním vtipům mě vyčerpává. 

A konečně jsem se seznámila s místníma IAESŤákama. Stejně jako ostatní Irové mají příšernej přízvuk a při konverzaci s nima jsem se často usmívala a kejvala a vůbec neměla tušení, co říkají. Ale protože je IAESTE jedna velká rodina, tak jsme si vystačili s jedním slovem: 

 IAESTE spirit