Jak jsme vystoupali na nejvyšší horu Severního Irska

Minulý víkend pro nás IAESTE připravilo výlet do pohoří Mourne. Výstup na nejvyšší horu Severního Irska nám měl zabrat víc než půl dne, a tak jsem v sobotu ráno vstala už ve 4, abych se kolem 8 dostala do Belfastu, odkud jsme vyjížděli. Shodou okolností se mi ozval kamarád, kterej byl loni na stáži v Praze, že přijel na půl roku do Dublinu, tak jsem ho vzala s sebou. 

Místo šetření sil a šlofíčku jsme si povídali. Asi to v 5 ráno nebyl nejlepší nápad, protože za námi přišla postarší paní a velice protivně mi vynadala, že mluvím moc nahlas. A pak že jsou protivný jenom Češi a všichni Irové jsou milý a příjemný :D. Zajímalo by mě co by dělala, kdyby jela v autobuse plným Španělů. Zbytek cesty jsme strávili mlčením a v Belfastu jsme spolu se zbytkem naší cestovatelské skupiny přestoupili na další autobus.

Patrick (hlavní organizátor) nám předem psal, ať si vezmem pohorky, ale ty většina z nás samozřejmě neměla, protože kdo by s sebou na stáž tahal boty, který mu zaberou půlku místa v kufru. A taky tvrdil, že to nebude moc náročný. 

Hahaha. Začínali jsme u pobřeží a hora Slieve Donard měří 849 m.n.m.. Já vím, že je to jasný, ale ještě jednou to zopakuju - to znamená 849 metrů převýšení. Fuj. Cesta byla tak napůl vydlážděná velkými kameny, který sloužily trochu jako schody. To znamenalo, že jsme museli dost dávat pozor, kam šlapeme, a díky bohu jsme nemohli jít tak rychle. Funěla jsem jak lokomotiva, Patrick si vesele vykračoval vepředu a já očima hypnotizovala obzor přede mnou. Znáte ten moment, kdy si myslíte, že už tam jste a za chvíli budete na vrcholu? A pak se před vámi objeví dalších 500 metrů stoupání ale ještě 10 krát prudších? 

Měla jsem pocit, jako kdybych po cestě vyplivla plíce a zbytek mýho těla fungoval jen na kyslík, kterej mi zůstal v krvi. Tváře jsem měla červený jak rajčata a Patrick si stále vesele vykračoval, ale já už ho neviděla, protože jsem zůstala poslední vzadu. Holky na mě naštěstí čekaly a nakonec jsme se nahoru taky vyhrabaly. 

Celou cestu svítilo slunce a bylo nádherně, ale jakmile jsme se vyškrábali nahoru, tak začlo pršet. Super. Snědli jsme si naše sendviče a vydali se zas dolů. To už se mi podařilo i vyfotit ty panoramata :D.

Déšť na vrcholu

A za pět minut modrá obloha

Testování panoramatickýho režimu na mým novým mobilu :D

A vřesoviště

Hory, vřesoviště, moře v pozadí. Příšerný pálení stehen, bolest kotníků a málo kyslíku. Ale jo, stálo to za to :D. I když jsem další 4 dny při každým kroku trpěla.